Vyslechnutá

Je toho tolik, co by chtěl jeden druhému říct. Hlava se plní slovy, ale ústa zůstávají němá. V některých situacích je možná nejlepší ukousnout si jazyk a raději nic neříkat. Slova totiž nepomůžou a mohou více uškodit. Takže je asi fajn umět odlišit chvíle, kdy je dobré nic neříkat a kdy začít řvát, jako na lesy. I když nemáme zrovna postel s nebesy, nebo miliony v peněžece, je fajn vědět, že slovy lze zmoci tolik, jako hromadou peněz. Slova prý nic nestojí, ale taková dobře mířená rada, upřímně vyjádřený názor a tolerantní postoj k věcem je k nezaplacení!

Vyslechni a jdi svou cestou...

Čtenářská

Čtení je jedna z nejkrásnějších oddechových činností, kterou člověk může trávit svůj volný čas. Patří k tomuto podzimnímu a zvláště zimnímu období, kdy nás tma doprovází skoro po celý den. Číst si v teple a klidu, s vonící a blikající svíčkou na stole, je úžasná věc. Člověk se propadá do příběhů, které někdo napsal přímo pro nás a prožívá každý okamžik života svých hrdinů. Plaví se po vzdálených mořích, objevuje daleké pralesy či prochází životními situacemi, jak jsou textem dány. Je to jako vracet se na známá místa, ovšem s novým obsazením a jiným pohledem. To, co je psáno, je dáno, ale naše fantazie umí pěkně zatočit i s celkem nevinným příběhem. Obrovská zubiska, řvoucí tygr a sytě žluté plameny střídá klidný vánek, vonící sluncem, mořem a exotikou. Kam se dnes dostaneš je jen a jen na tobě, tak neváhej a přečti si to, nač máš chuť prožít...

Fantazie příběhů, někdy se dám i do běhu!

Tajemná

Nic a 

přece něco. 

 

Do večera je 

z toho lecco. 

 

Ještě kousek, 

kousíček. 

Už vidím i 

měsíček. 

Už vidím,

že stromy

stojí, jako

jehla na 

mém stroji...

Ještě kousek,

pojď si blíž,

možná také

uvidíš....

Tajemno a tajemství, to je naše hájemství!

Martinská

Martine, co tě dnes

jistě nemine?

Sníh a bílý koník,

stačí malý poník.

Hlavně dej nám

trochu mrazu,

ať se můžem

pustit ze srázu...

Ať to sviští

od lyží,

ať jsme opět

tak svěží.

Že nás svahy

donutí,

být na nich

až k padnutí.

Být a sněhu

užívat.

Vždyť to máš

taky moc rád...

Zima, zima

začíná

na svatého

Martina!

Sníh se valí, pěkně z dáli...

Štrachací

Zase se někam posunuji. Jedu a mířím za vzděláním, kdy se mi hlavou honí tolik otázek. Je to ještě potřeba? Stojí to za to? Dá se to ještě někde využít? Kam mě to posune? Proč to vlastně dělám: Na začátku jsem to věděla celkem přesně. Teď mě však opouští jistota, kterou jsem měla. Říkám si, zda ještě mám dostatek síly k dalšímu kroku. Za je tohle správná cesta a zda mám po ní pokračovat. V myšlenkách dojedu až na konečnou, vystoupím a pokračuji. Jsem přeci bojovník a tohle jen tak nevzdám... Nebo ano?

Makej, mrkej!

Vtažená

Dneska slunce, 

zítra mráz,

copak s tím vším

naděláš?

Úsměv na rtu,

dobrou kartu,

nezkazím přec

tuhle partu.

Káva s medem

už zas jedem,

nikdy odsud

neodjedem.

Medvěd bručí,

kráva bučí,

v hlavě pěkně

všechno hučí...

Tráva je prý zelená,

co to všechno znamená?

 

Možná něco,

možná nic,

venku už je

zase hic.

 

Já jsem tady

v pohodě,

nenechávám

nic náhodě.

 

Na mnohé se

připravím,

příště se zas

zastavím!

 

Krásný den a krásné sny, už jsme spolu, jsme to my...

Podobná

Jako vejce vejci se občas snažíme podobat, ale ani to nám nezabrání ve skutečnosti, že jsme každý jiný. Čím větší je naše snaha o splynutí s davem, tím menší šanci máme, že budeme neviditelní. Ze zkušenosti vyplývá, že člověk snažící se o neviditelnost je ve svém snažení nakolik úporný, že jej vidí i ti, kteří by si jej za normálních okolností vůbec nevšimli. A proto je možná úplně nejlepší být tím kým jsem, nepodléhat klamným představám, že cokoliv mě může úplně změnit. Jen já sám jsem svého štěstí tvůrcem a nikdo není schopen vidět to, co vidím já. Snad jen ten, který vidí přes moje srdce a mýma očima. Jen ten dokáže ocenit stejnou krásu, rozhodnost a kvality života, který je pro mě tím pravým. Takového človíčka hledej a rozhodně se nenechej odradit nějakým tím neúspěchem. I ten je součástí cesty, kterou je potřeba jít...

Nechat jít, vnímat a být!