Srazová

Nestačíme se divit, kolik uběhlo let od našich školních časů. Tohle přeci není možné, že je nám tolik, kolik je! Vždyť se cítíme krásně, mladě a chytře, přestože už je to dlouhých třicetpět let, co jsme opustili naši školu a vyrazili jsme do světa... Stojíme proti sobě a přemýšlíme, jak jsme zestárli a kam uběhly všechny ty roky! Ano stihli jsme vystudovat, zamilovat se, usídlit, mít rodiny, vybudovat si kariéru, směřovat k lepším zítřkům. Ale možná si říkáme, že tolik let to být nemůže! Vždyť to vidíme jako včera, když jsme s plnými aktovkami nastupovali do autobusu a mířili do školy. Potkávali jsme se, řádili, učili se, poznávali svět. Učili jsme se být vzornými pionýry, svazáky... Ano, svět se změnil a my s ním. Už nám není patnáct, ale vzpomínky zůstávájí!

Vzpomínej, dobře se dnes měj...

Zítřejší

Příliš mnoho energie a příliš daleká cesta. Ještě jsme se ani neprobrali a už míříme zase dál. Od rána do večera tlačíme svou káru směrem k dalším výsledkům. Jednou je to nahoru, podruhé zase dolů. Jdeme, mlčíme, trpíme, smějeme se, radujeme, hledáme a pátráme. Hlavně jsme stále v pohybu, abychom neměli pocit žádnosti či ničeho. Pohyb je předpokladem posunu směrem tam, či sem. Je to síla, která nás nutí přemýšlet a vážit kroky, které nám ještě zbývají. Mnohdy nevíme, kolik jich ještě budeme muset udělat, ale tušíme, že tyto nebudou poslední. A tak jdeme a jdeme a jdeme...

Vstříc nových zítřkům!

Střízlivá

Kolik ještě zbývá času? A jak jej smysluplně naplnit? Dá se odhadnout, jak dlouho to ještě potrvá? Na tomto světě jsme jen na skok. Každý den máme vypůjčený z inventáře a je na nás, jak s ním naložíme. Zda se budeme škaredit, mračit a posílat zlobu všude tam, kam se jen dá. Nebo se rozhodneme být aktivními, veselými a klidnými silami, které nahlížejí na problémy realisticky a s rozvahou. Je možné se složit na každém kroku, který uděláme, nebo můžeme vnímat touhy a přání k lepšímu, kouzelnějšímu světu. Je jen a jen na nás, jak se svými kroky naložíme. Zda se budeme na svět usmívat, nebo mračit. Zda své kroky opřeme o radosti, nebo starosti. Zda budeme vnímat okolní svět obtěžujícím, nebo inspirujícím. Jsme to my, kdo určuje náš den, týden, rok i celý život...

Nechtěj víc, nebudeš mít nic!

Papučková

V poslední době se mi věci dějí a já ani netuším jak. Připadám si jako nestranný pozorovatel vlastního života, který mi kličkuje mezi prsty a já vlastně ani nevím, kam pádí. Jednou jsem tady a dělám věci, jak se mají. Za chvíli zjistím, že snaha dokončit jeden úkol a začít druhý byla marná. To, co bylo dokončeno, bylo změněno a je potřeba se tomu znovu věnovat. Jakmile je všechno hotovo, už se zase rozjetým vlakem na mě řítí další činnosti. Dneska je to opravdu jízda a netuším, kde skončí. Jestli dříve skončím já, nebo to, co mě obklopuje. Ještěže mám na nohou papuče, aspoň se v tomto všem cítím pohodlně!

Papuče měj, ještě se směj...

Dálavá

Občas pláču, 

někdy skáču. 

Jindy běžím,

ach ten můj 

režim.

 

Knihy pročítám,

slova pochytám.

Myšlenky nasaju,

někdy dokonce

vyhraju.

 

Všechno se počítá,

nic kolem nelítá.

Každý je tam kde má,

i když se sotva s druhým

zná.

 

Tak je to v životě,

že neviší na plotě.

Dny se nám sunou dál,

kdopak by vedle jen tak

stál?

 

Všichni se snažíme

i když nic nevíme.

Všichni jsme ve střehu,

stojíme na vysokém

břehu...

Voda se žene dál, pojďme i my tři v dál!

Prudká

Čím víc člověk ví, tím více starostí si dělá. Neznalost nás neomlouvá při vykonání nějakého nepatřičného činu, ale na druhou stranu znalost je docela zavazující. Člověk si najednou uvědomí, jak velké následky mohou mít naše rozhodnutí. Už samotná rada daná druhému může vést nás samotné do spleti zamotaných a nepřehledných uliček, kterými procházíme. Jak poradit, jak se porvat s výzvami a přesto si zachovat jistou stabilitu a bezpečí? Už jen pocit neuspořádanosti v nás vyvolává neklid a neurovnaný stav vlastního bytí. Člověk má rád alespoň částečný klid, vyrovnanost a bezpečí. Pokud je ovšem konfrontován se stavy nevyzpytatelného a neurčitého, sám podléhá neuspořádanosti a rozervanosti. Kde potom hledat klid a správné rozhodnutí? Snad jen uvnitř sebe sama, ve své duši a svém srdci, které když váháme napoví a intuitivně vede k tomu nejdůležitějšímu...

Následuj své srdce, nerozhoduj prudce!

Příchozí

Když se věci spiknou a nelze jimi proniknout, co si počít? Bojovat tam, kde už není síla, nebo se nechat převálcovat tím, co přichází? Skutečně neskutečné série náhod a klopýtnutí, které nás doprovází jsou snad jen něčím, co přišlo a zase brzy odejde. To si člověk říká při pohledu na sílu negativ a protivenství, která stojí přímo proti. Neproniknutelná hradba myšlenek stojí proti nám a jen síla mysli dokáže pronikout tam, do toho prostoru na tímto vším.... Možhá pronikne, možná nepronikne, hlavně aby šlo všechno negativní pryč a nelepilo se nám na paty. Pak už bude zase líp a úsměv na rtu se usadí, v srdci zavládne klid!

Přání mám, ať pohoda přijde k nám...