Nemuset

Někdy bych se chtěl zastavit a už neudělat ani krok. Vím, že je to jenom iluze v mé hlavě, ale úvaha je to krásná. Nemuset nikam pospíchat, nemuset se nutit dělat věci, které nemusím. Jít si jen tak za svým hlasem a putovat tam, kde to má člověk rád. Strávila bych většinu času tím, co mám nejraději a s těmi, na které mi zbývá málo času. Zřejmě bych se také hnala za stálým poznáním, možná bych měla ještě větší pocit neužitečnosti, ale alespoň bych věci nemusela, jen bych mohla. Už jen pocit, že nemusím a prostě můžu, je naprosto jedinečný. Člověk má potom neskutečnou volnost a dýchá se mu lépe, s vědomím, že věci, které dělá, dělá rád a protože je může dělat. Už jen fakt, že dělám je důležitý pro mé vlastní poznání. Nikdo nade mnou nemusí stát s bičem a já vím, že dělám a dělám to ráda...

Dělat a moci, bez pocitu bezmoci!

Soudící

Je velmi zvláštní, jak fungují lidské postoje, návyky a rozhodnutí. Na jednu stranu fungujeme jako milující osoby, s laskavým přijetím každého tvora. Dokážeme odpouštět, být soucitní i sounaležití tam, kde je to potřeba. Pokud ovšem obrátíme tyt schopnosti do vlastního nitra, stáváme se protivníky a silnými kritiky. To, co dokážeme odpustit ostatním, sobě neodpustíme. To, s čím se poměrně snadno vyrovnáme u ostatních, nepochopíme u sebe samých. Jako bychom měli dvojí metr měření věcí. Tedy těch, které jsme sami schopni ovlivnit a těch, kterých se stáváme součástí. Neměli bychom však obojí posuzovat stejně? Copak si my sami nezasloužíme pochopení, respekt a lásku k tomu, co jsme, kým jsme a jací jsme? Zasloužíme a s tím bychom se měli naučit pracovat. Až to přijde, vyjděme tím správným směrem a nechejme přílišnou kritiku těm, kterým náleží. My jsme přeci dál a je to znát!

Učit se a poznávat, že sebe můžeš míti rád...

Gravitační

Vyprat, upéct, uvařit,

musí se mi podařit.

Včera jsem tu nebyla,

dneska jsem se vrátila.

Práce, věci, činnosti,

přijdou mi dnes k radosti.

Budu si jich užívat,

budu u nich odpočívat.

Zní to možná bláznivě,

ale věřte, že pro mě ne.

Dva dny v plném zápřahu,

to jde pěkně na hlavu.

Proto dneska v poklidu,

dám se doma do úklidu.

Všemu opět dám svůj řád,

budu si s kluky povídat.

Při neděli bude znít,

radost, smích a božský klid...

Práce bez legrace je jako Země bez gravitace!

Kostičková

Imigrace, integrace,

nikde žádná konotace.

Jak to dnesk přežiju,

zda večera dožiju?

Cizinec a příslušník,

potřebuji svůj ručník.

 

Nedočkám se poznání,

dokud nemám setkání.

 

Až to všechno nastane,

poznání se mi dostane.

 

Já pak všechno pochopím,

do zkoušky se zapojím.

 

Zjistím, co jsem vlastně zač,

nepotřebuji ani počítač.

 

Teď už prostě všechno vím,

teď už si s tím poradím...

 

Novinky a novosti, projdou mi až do kostí!

Zpomalující

Vlak se řítí krajinou, koleje ubíhají a já stojím někda tam. Jsem součástí tohoto běhu světa či stojím mimo proces? Vnímám obrovskou rychlost, kterou se odvíjí krajina kolem a moje hlava si říká, co se to vlastně děje? Je možné být stále v tomto rychlém tempu, nebo mohu bez velkých starostí vystoupit? Stále doufám, že sse vlak pokusí přibrzdit, aby ti, co potřebují vystoupit i nastoupit mohli udělat, co potřebují. Věřím, že tento šílený spěch najde svého konce a i já se někde zastavím. Jen neskontí jako roztočená káča, která se stále mele sem a tam, skončíc v rohu místnosti. Snad ještě vím, jak se brzdí a krotí rychlost. Snad jsem nezapomněla, že rychle a zběsile není totéž, co pomalu a moudře. Vím, že jsou věci, které nemohu zastavit. Růst dětí, stárnutí rodičů, moudření populace, ovšem přerůstání pře limity budou i pro mě na škodu!

Brzdit, nepádit, vždycky si poradit...

Neovlivnitelná

Občas se nám stává, že domluvené věci jsou nakonec úplně jinak. Plánujeme, přemýšlíme, lámeme si hlavu nad tím, jak co udělat a kdy. Ale život si jde svou vlastní cestou. Je to samozřejmé, ale vždycky to přináší člověku do života nelad. Zejména těm, kteří mají rádi přesný přehled toho, co je nutné, potřebné, užitečné a důležité vykonat. Pro takové lidičky je cokoliv neplánovaného pohromou. I já jsem mezi ně jistou dobu patřila, ale s přibývajícím věkem jsem pochopila, že některé věci nenaplánuješ. Nejde poručit větru, dešti. Nejde přehnout přes koleno události, které nás sice ovlivňují, ale my je můžeme ovlivnit jen maličko. Je to prostě tak, musíme zůstat v klidu, dýchat, usmívat se a pokusit se vyřešit to, co je měněno. Jiná rozumná cesta není a na nás je, jak dalece budeme schopni i tuto volbu akceptovat. Já už to pochopila, a co ty?

Neplánuj, při mě stůj!

Ženám...

Krásná víla,

klidná síla,

jenom aby

vždycky byla.

Žena, dcera,

slečna, máma,

každá je nám

všem známa.

Svátek slaví,

hodně zdraví,

štěstí, lásky 

ať už nemáš

další vrásky!

 

Ať jsi stále

usměvavá,

ať nebolí tě

tolik hlava.

 

Ať máš hodně

radosti a

nikdy žádné

starosti...

 

Žena, toť zázrak sám, ať žije, žije nám!