Ideální

Ideální život, ideální nastavení, ideální prostředí, ideální čas pro tvoření, ideální skutečnost. Co je ideální a co za ideální považujeme? Patříme k ideálním typům lidí, nebo jsme jen obyčejnými lidmi, s obyčejnými problémy? Můžeme se počítat mezi ideální rodiče či jsme jen obyčejnými rodiči? A co je vlastně ideální? Z čeho ideál vystupuje a kam směřuje? Pokud se budeme v myšlenkách zabývat ideálním, pak zjistíme, že právě ono ideálno se nepodobá téměř ničemu, co v našem životě prožíváme. Ideální je něčím novým, kde je všechno přesně tak, jak má být a neděje se nic záporného, ani zraňujícího. Ideální život pak plne v celosti ideálního a poskytuje člověku ideální prostor pro jeho vlastní život. Proto mě vlastně spíše napadá otázka, co je ideálem pro mě samotnou a v čem ideál spatřuji? Ideál je místo, kde mohu tvořit domov plný lásky, souznění a sounáležitosti jednotlivých členů. Je to stav, kde jsem klidná, milovaná, nasycená po těle i na duši. Je to pocit podpory, povzbuzení a dodání odvahy tehdy, když je potřeba riskovat. Je to snaha po vytvoření bezpečného prostředí, kde jsou nastaveny limity a jejich emocionální náplň. Nakonec je to také hodnota respektování vlastní individuality každého člena ideálního vztahu. Je to všechno, co mohu mít, co chci žít a v čem chci být...

Ideály v sobě měj, k ideálům vždycky spěj!

Splínová

Byla jedna hrouda,

na ní stála bouda.

A v té boudě spával

drak,

který létal, až do 

oblak.

 

Dráček Mráček

hodný byl,

s lidmi se rád

kámošil.

 

S dětmi létal

po obloze.

Dospělé pak

vozil k 

duze.

 

Že byl pořád

usměvavý?

Jeho práce

ho prý baví!

 

Být tu lidem

pro radost,

to je krása

a ne zlost.

 

Dělat, 

bavit,

smát se,

hrát,

radost

všude 

rozdávat.

 

A když přeci

chmura přijde,

ví, že zase sluníčko

vyjde.

 

Že člověk, 

drak

či 

dospělák,

musí

být zde

přeci rád!

 

Buďme dráčky, drakulíny a nemějme žádné splíny...

Zářivá

Člověk si od nepaměti pamatuje, že některé věci nelze dělat, pokud je neklidný, nebo hladový. Přesto si mnozí z nás nedají pomoci a stále se snaží dosahovat co nejlepších výkonů, i když žaludek protestuje a hlava se vzpírá dalším informacím. Neklid, hlad, nervozita a nesoustředěnost jsou jen malými krůčky ke špatným rozhodnutím a hektickým krokům života. Člověk přeci musí vědět, že dýchání, klidné rozpoložení a jasná mysl mu dodá mnohem více energie k rozhodnutím, která musí být udělána. Snad proto bychom měli pravidelně dýchat, mít jasné a logicky uspořádané myšlenky, abychom dosahovali jasných a logických výsledků. Jinak se budeme stále točit v kruhu nejasností, neklidu a nebezpečných myšlenek. A tak se vydám na cestu, s klidem v duši a jasem na tváři...

Kdo se tváří, ten i září!

Složená

Na nic se neptej,

v duchu si šeptej.

Člověk se bojí,

hrůzy kol stojí!

Všechno se valí,

na tebe z dáli.

Každý má právo,

pokud je zdrávo.

Jen trochu víry,

padá do díry.

Špetička skořice,

políbí tvé líce.

Neboj se stínů,

co lezou z blínů.

Neboj se věcí,

jdou změnit přeci!

Jen trochu odvahy,

dodej si do hlavy.

Potom se nadechni,

slova svá poslechni...

Se zdravým rozumem, dojdeš až za umem!

Hřebenová

Byla by škoda sedět doma, když za chalupou jsou všeude lesy a hory. Neleníme a vyrazíme za časného rána, ve studeném vzduchu, na túru. Projdeme ztichlým Karlovem a za zvyuků našich kroků vystoupáme Velkým kotlem až na hřeben. Zde nás čekají krásné výhledy, sluníčko a příroda, kam oko dohlédne a kam se podíváš. Užíváme si kouzla krajiny a spolešných chvil. Rádi šlapeme dál i výš, abychom se nakonec ocitli tam, kde jsme ráno začali. Protože přesně víme, že to je nejlepší lék, na všechny starosti a problémy, kterých na světě i v našem životě je...

Túra hřebenovka, stoprocentní tutovka!

Rozjitřená

Zřejmě páteček, možná pátisko. Neumím přesně říct, co převažuje. Ač pluji někde nad tím vším, co dneska prožívám, jsem s tím plně myšlenkově svázána. Člověk si říká, že dočkat se volných dnů je osvobozující. Ale problémy se mohou hromadit a explodovat právě před začátkem volna. To je pak všechno jedno a na ničen nezůstane nit suchá. Každý detail je přesně rozpitván a vláka se propojí do vyšší motanice. Kam až to může zajít? Kdy to skončí: A kdo škody napraví? Uvidíme, co se dá dělat a co nakonec zvítězí. Udravý rozum, či rozjitřené emoce?

Nech to být, budeš mít svůj klid...

Válící

Když se kameny valí, je lepší uskočit stranou. Nelze počítat se skutečností, že kámen uhne. Pokud se dá masa do pohybu, je více než jisté, že někam se skutálí a někam dopadne. V chvíli je dobré být přesně tam, kam úlomky nedopadají a kde je klidná hladina bez jediného zašplouchnutí. V opačném případě by se totiž mohlo stát, že bude člověk zavalen. Nezbyde z něj nic, než malý flek, rozmáznutý po okolí. A jak to tak v životě chodí, někdy není nutné, aby se valily kameny. Stačí jen úkoly, které před sebou máme a člověk najednou ví, že takhle to nepůjde. Buď bude muset uskočit a nechat něco padnout na úrodnou zem někoho jiného. Popřípadě se nechá vtáhnout do víru věcí, které úkoly rozpoutají. Co bude nejlepší, to ví člověk jen sám. A také jen on sám skutečně může určovat běh svých kamenů!

Valím se valím, na cesty balím...