Myslivá

Čím se dny blíží konci roku, tím dostávají rychlejší tempo. Jako bychom chtěli všechno stihnout do konce jednoho roku a nepřetahovat resty do roku dalšího. Člověk má pak v předvánočním čase tolik povinností, starostí a úkolů, kolik jich neměl v průběhu celého roku. Běháme, stíháme, stresujeme a nakonec zjistíme, že mnoho kroků bylo učiněno a nenaplněno. Přijdou totiž okamžiky, které naplní radostí naše srdce, ale zároveň způsobí mnohem větší zmatek v životě. Ať už prožíváte hektické či klidné období, vězte, že nic nestojí za prožitý stres, ani krásně uklizený stůl. Všechno má svůj čas a každý moment má svůj okamžik, kdy se naplní. My lidé můžeme snad jen přispět k tomu, aby věci šly poklidně a bez velkých prostojů. Tak pojďme si užít závěr roku a nebojme si dělat jen to, co opravdu musíme. Na ostatní je čas i v dalších dnech našich životů!

Nebojím se, sním, stále všechno smím...

Projevená

Někdy se stane, že naše pocity předcházejí vlastní realitu. Cítíme, že se něco děje, i když okolní svět je zatím v klidu. Pozorujeme své okolí, které je ztichlé a klidné. Náš vnitřní budík hlasitě zvoní a bije na poplach. Kde se to bere a proč? Zatím nám tuhle skutečnost neumí nikdo dostatečně vysvětlit, protože signály jsou zasílány z našeho mozku. A ten jak víme, je stále jednou velkou, neprobádanou jednotkou. Ta je naší součástí, předpokládáme, jak pracuje, ale mnohé zůstává stále skryto. Byť je to naše součást, neumíme přesně vysvětlit, základní principy jeho fungování. Víme, že tam někde uvnitř je. Že nám pomáhá mluvit, pohybovat se, cítit, vnímat svět kolem sebe, ale skoro netušíme, jak. Snad proto víme, že se naše pocity nemýlí a něco se děje, jen bude ještě chvíli trvat, než se skutečnosti projeví. Pak budeme chytřejší a porozumíme tomu, co zatím zůstává skryto...

Dávej si otázky, hledej oblázky!

Zoologická

Krásný den a krásné ráno,

je to všechno rozestláno.

 

Zvířátka se usmívají,

do slunce se dívají.

 

Cooper čenich vystrkuje,

s Anýzkou se pozdravuje.

 

Kampak dneska vyrazí?

Do obchodu do mlází?

 

Nikdo neví, co se chystá,

v Praze je věc celkem jistá.

 

Do zahrady zoologické,

jít je krásné a logické.

 

Já si dneska vyrazím,

zvířátka si pohladím.

 

Hup a šup, ať už vidím každý chlup!

Podobná

Kým bych byla, kdybych nebyla sama sebou? Komu bych se podobala a jaké bych měla vlastnosti? Byla bych jako medvídek Pú, který neustále na něco myslí a nemůže si vzpomenout. Nebo bych vesele skálala jako tygr či malý klokánek Rů. Možná bych byla moudrým panem Sovou, se svým nadhledem, či strachujícím se prasátkem. Jistě bych mohla být také Maxipsem Fíkem či strýček Fidem. S jejich radostným přístupem k životu a veselým náhledem na rošťárny i lumpárny malých dětiček. Zřejmě bych se mohla stát znovu člověkem, a pak bych nechtěl být nikým jiným, než právě jsem... Bez toho bych to nebyla já, ale někdo úplně jiný. A chtěli byste mě takovou mít? Já ne!

Podobat se sobě, patřím k téhle době...

Těstová

Poslouchej to, co ti kdo říká. Měj oči otevřené a hraj vždy fér. Bojuj jen s tím, co má smysl a nenechej se oklamat ničím, v co nevěříš. Jdi si za svými sny a obhajuj práva těch, kteří neměli tolik štěstí, jako ty. Buď vždy připravena pomoci tam, kde to dává smysl a neber věci tolik vážně. Je toho totiž tolik, že brát si všechno a vždy plně k srdci, tak se nepohneš dál. Nic nedělat, to také není úplně dobrá volba, proto být připraven a s účastí se věnovat tomu, co ti dává smysl, je dobrá životní cesta. Někdy sice narazíš na nepochopení či překážky, ale to je nutná součást života, bez kterého nelze jít dál. Je to cesta, kterou můžeme jít se vztyčenou hlavou, nebo jen projít kolem a nevšímat si. Sám si volíš, jak a kam půjdeš, s kým budeš sdílet život a jak. Tak neváhej a vydej se na cestu!

Cesta, z jiného těsta...

Insta...

Většina starších lidí si dnes láme hlavu, v čem bude spočívat budoucnost? Pozorují vlivy, které působí v moderním světě a kladou si otázku, zda vlivem všech médií, digitálních a online technologií ještě bude člověk člověkem, nebo dojde k nějaké změně. Osobně vnímám tuto obavu za oprávněnou, i přestože dnes zatím není nikdo schopen s jistotou odpovědět, co vlastně způsobujeme digitalizací a online světem sobě a svým dětem. Na čem se shodují psychologové a psychiatří je fakt, že změny, které pozorujeme v lidském chování jsou rozsáhlé a zřejmě nás ovlivňují hlouběji, než si vůbec myslíme, či si uvědomujeme. To, co jsme překotně změnili v posledních deseti letech v technice, se neodrazilo ve změnách digitálních návyků života jednotlivce, ani společnosti. Zažíváme stres, méně spíme, vedeme sedavý způsob života a sami sebe uvrháme do neznámého světa. Jak z toho ven? Hledejme svou cestu tam, kde ještě nikde nešel a zkoušejme být přitom sami sebou...

Insta, insta, insta, budoucnost je jistá!

Bdící

Dívám se do budoucnosti, předvídám a toužím. Snažím se představit si, co všechno se mi podaří ještě uskutečnit. Dávám svým snům zelenou a nechávám je jít svou vlastní cestou. Nevím, zda se ke mě vrátí a přinesou mi konečného poznání. Byly příliš jednoduché ke splnění, nebo skončily na překážkách a nesnázích. Možná zjistím, že byly příliš velké a není šance na jejich splnění. A možná uvidím jejich úplné vytrysknutí do krásy a pozitivna. Sama hlava, která sní netuší, zda sen je a zůstane snem, nebo najde svého uskutečnění. Snad proto jsou to sny, které nosíme v hlavě a přemítáme o tom, co bude, co by mohlo být a zda se splní to, co si přejeme. Pokud bychom měli v hlavě nosit více, než naše sny, mnohdy bychom se neunesli. I když si stavíme vzdušné zámky a krotíme líté šelmy, není to nic proti strastím a útrapám, které s sebou nese realita. Ovšem i tak umí překvapit. Co přinese? Uvidíme, zatím se toho nebojíme...

Nechejme sny snít, abychom mohli v klidu bdít!