Bořící

Štěstí a jeho skutečnost si uvědomujeme ve chvílích soužení a smutku. Každý den však prožíváme chvíle štěstí, které se skládají do větších celků. Tyto drobné chvíle souznění si neuvědomujeme a přecházíme je mlčením. Ovšem skutečně šťasní můžeme být jen tehdy, když propojíme lásku svého srdce se službou svého života. Prosté konstatování s hlubokým významem. Pochopením uvedeného získáme jistotu ve vlastním světě a zajistíme si kousek štěstí každý den. Snad proto je fajn vnímat lásku svého srdce, uvědomovat si její sílu a čerpat ji tam, kde je to potřeba. Onu potřebu pak proměňovat ve službu životu a světu. Nemusíme zachraňovat svět, stačí ovlivnit jediný lidský osud a zachráníme koloběh života. V tom je síla poznání, že mosty mezi našimi životy jsou tím nejdůležitějším, co máme stavět!

Nebojme se tvořit, je to lepší, než bořit...

Nárazníková

Zvláštní to pocit, probudit se do nového rána, s novým vědomím. Neskutečné příběhy se stávají realitou a všechno kolem se zdá být nesmírně skutečné. To, co ještě včera nefungovalo, je v plném proudu a každičký detail je propracováván s velkým zaujetím. Někde uvnitř je uschováno několik druhů pochybností, ale navenek se všechno tváří spokojeně. Kdykoliv se otočí hlava směrem k východu, je tady dav, který pospíchá dál. A jakmile dosáhne svého vrcholu, padá někam pryč, vstříc zajímavým předsudkům. Je tohle možné přežít? Kde je v tomto chaosu času místo pro někoho vážně skutečného? Kam putuje všechen nesoulad, který je zřejmý? Může být něco více stresujícího, než neotesanost přítomnosti? Netuším, a jak se zdá, ani mé vlastní já si s otázkami neporadí. Necháme je plynout, někam dojdou a jistě najdou odpovědi, které hledají...

Otázka, otazník, kde máš ten nárazník?

Povedená

Tak jak to tedy bude? Co nakonec odhalí výsledky, na které čekáme? Nervozita stoupá a neklid se šíří mým tělem. Jen ti, kterých se to týká jsou úplně v klidu. Tohle bych také chtěla někdy zažít. Nestresovat a umět si v hlavě říct, že jsou věci, které opravdu nezměním a tak nemá cenu se jimi trápit. Jenže tohle já neumím. Ač jsem pomalu na prahu padesátky, jsou věci, které mi zůstávají skryty. A co teprve velikost poznání a chytrých myšlenek. I kdybych žila nevím jak dlouho, zůstanu mnohým nepolíbená. A věřte, že se opravdu snažím. Byť asi málo intenzivně! Takže úkolem pro následující dny je nejen trpělivost, netečnost a klid v duši. Zároveň také intenzita a úsilí k získání takových myšlenek, které mě pročistí. A to do slova i do písmene. Jak to udělám? Zatím nevím, ale určitě se mi to povede...

Chytře se tvař, aspoň se holka snaž!

Metličková

S ozvěnou včerejších dnů mi v hlavě zní nejedna věta. Vzpomínám na časy dávno minulé a chtěla bych vrátit chvíle, které byly šťastné. Mít možnost změnit některé momenty svého života a nenarušit křehkou rovnováhu současnosti. Odpustit těm, kteří odešli bez rozoučení a nastolit pořádek ve věcech svých. Možnost, která mi nebude dána, a přesto vnitřně toužím změnit svět. Vím, že by nebyl stejný a to, co by bylo změněno, by ovlivnilo můj současný svět. Přesto bych si mnohdy přála mít možnost vrátit se do dětství, do náruče těch, kteří už tady nejsou. Snad proto mi dnes stále běží hlavou, zvedni se a neplýtvej svým drahocenným časem. Neplýtvej kapacitou své mysli na minulost a věz, že jen tento okamžik je ti dán. Proto jej žij, usmívej se a jdi s hlavou vztyčenou k dalším metám!

Zametat, uklízet, další dny pobízet...

Odivná

Velikost chvíle se pozná podle dopadu jednotlivostí na celé společenství. Ačkoli se prodíráme životy a nevěnujeme velkou pozornost svým chvílím, jejich podstata je jasná. Poselstvím je skutečnost, že tak jak se cítíme, tak se cítí i naše okolí. Čerpáme sílu z vlastního nitra i prožitků ostatních. Netušíme, jak moc ovlivňujeme naše okolí a působíme si neskutečná muka při hledání sebe sama. Není neútné se obávat toho, co možná přijde. Mnohem důležitější je to, co již máme. Co nám bylo nastoleno a s čím musíme umě pracovat. Není to jen o budoucnosti, ale je to o opravdovosti chvil, které právě prožíváme. Jsme jimi chyceni a neskutečně trpíme pohledem do budoucnosti. Co nevíme, neumíme pojmout. A co přijde, s tím se těžko srovnáváme. Nebojme se vystavit své odhodlání na odiv těm, kteří to umí ocenit!

Podivná kra, odivná hra...

Zmužilá

Jsem vděčná a přesto hledám. Kde se stala chyba a kdo to mohl ovlivnit? Nelze předpokládat, že se věci dějí jen tak bez příčiny a důvodu. Hledáme řešení v situacích, které nás mnohdy zaskočí a dávají důvod k obavám. Větší či menší chvění duše a velké poryvy větru nás zaženou do ulit. Usnout a spát, nevnímat svět kolem nás a nechat osud rozhodnout. Tělo je silné a umí si poradit vždy, když přijde chmura, jež zakryje tvář. Není nutné podléhat pesimismu, jen tam, kde už opravdu není cesta. Cesta, jež ukáže směr a dá naději, že zítra bude líp. I když není času nazbyt, hledejme cesty. Bez nich jsme ztracení v prostoru i čase. Jsme jen těla bez duší a ukazatele bez udání cíle. Razantně vykročme vpřed a věřme, že co se má stát, to se stane!

Bojím se, bojím, na cestě stojím...

Semknutá

Drž mě a nepusť! Hlava se točí a kolem víří prostor a čas. Všechno je v nás a nikdo netuší, jak tohle dopadne. Přesto se bezhlavě vrháme do nebezpečí, kterým prokazujeme svou náklonnost k těm, které milujeme. Nepočítáme, nekalkulujeme, prostě a jen žijeme to, co nám je dáno. Nikdy nevíme, co se stane za malý okamžik, a proto se cele ponořujeme do hlubin svého já. Ty ke mě a já k Tobě, abychom prostoupili jeden druhým. Naše duše jsou takto spojeny, a ač jsme vzdáleni, jsme stále s sebou. Připraveni, nachystáni vyrazit v okamžiku potřeby a nutnosti. Jsme tu jeden pro druhého vždy, když je dobře i hůř. O tom je totiž to, co dělá lásku láskou. Bezpodmínečné souznění, kompromisní řešení a vzájemné pochopení...

Držme se spolu, ať nahoru či dolů!