Nerozdělená

Co potřebuješ pro svůj život? Co tě naplňuje radostí? Co ti přináší šťastný úsměv do tváří? Co cítíš, když jsi spokojený? Někdy jsou to jen obyčejné drobnosti, jindy veliké skutečnosti, které se dějí. Každý máme totiž jinak nastavený vnitřní systém prožívání a jinou úroveň vnímání toho, co je štěstí. I když se jedná o poměrně individuální záležitost, jistě najdeme několik podobností, v životě každého z nás. Když poprvé dokázal něco, co se mu doposud nedřilo. Když se zamiloval a jeho láska byla opětována. Když se život jednoho spojil do dvou, když se narodily děti, když přišly úspěchy v práci, když děti našich dětí úspěšně ukončily školu... Jednotlivé střípky radostí, za kterými stálo mnoho dřiny a neskutečné víry v sebe, ve svou rodinu a povzbuzující okolí. A snad právě proto, bychom neměli nikdy zapomínat na ty, kteří již nemohou pomáhat a oplatit jim jejich starost svou dnešní starostlivostí. I tím malinkatým kouskem dáváme tisíce pocitů. Mějme to na paměti a usilujme, aby náš život nebyl jen něčím, co jsme prožili, ale i naplnili štěstím, láskou, zodpovědností a rozvážností rozhodnutí...

Krásnou neděli, ať nás nikdy nerozdělí!

Zetková

Zatoulaná zebra ze zahrady zpívá zpěvný zvuk. Zítra zase zakončíme zdravý zub. Zanotujem, zatancujem, zahrajem a zafixujem. Zebra, zeva, zelenáč, zelená se květináč. Zetko to je písmeno, stejně velké břemeno. Se zetkem si poradíme, na výstavu zamíříme. Krásný den a zvolna čas, čeká nás dnes plný krás. Sluníčko už vykukuje, hlasy v těle posunuje. Hola hej a hurá ven, kdypak půjdem všichni sem? Dneska nechce se už spát, dneska se chce hodně hrát. Za zvířátky vyrazit, dobře se pak jenom mít. Každý den je přímo krásný, pokud je tak hodně jasný. Pokud slunce zasvítí a nás jasem osvítí. To je potom všude krásně, to je potom jenom hej. Pojď už vstávej, neváhej. Užijem si krásný den, se sluncem a zvířátkem!

Zet a žet, není to jen čert...

Mířivá

Sladko v ústech, vymetená obloha a rozzářené oči. Páteční nálada se pomalinku rozbíhá mým tělem a já se nemohu dočkat, až vyrazím ven. Na dlouhou procházku, kdy navštívím místa dlouho nenavštívená a spatřím věci dosud nespatřené. Jak jednotlivci i skupiny lidiček putují od místa k místu, aby ukojili svůj hlad a naplnili své prázdné myšlenky. Já se dnes nepřipojím k davům, ale raději zvolím cestu proti proudu. Zatímco většina bude mířit do míst zaslíbených, já půjdu sama, pryč, ven a daleko. Tam, kde se budu moci ztratit ve svých myšlenkách. Tam, kde nebude slyšet hlučnost rozhlehlých stěn. Tam, kde klid zalije mou mysl a všechno bude mít své místo. Už se těším a nemohu se dočkat. Popoháním ručičky hodinek a přemlouvám je, aby běžely rychleji. Vím, že nemohou, ale snad se nade mnou ustrnou a pomohou mi přestát zbývající čas...

 Přijímám, co je mi dáno a dávám, co chci dát!

Nezklamaná

Zajistit nezajistitelné a dokončit nedokončitelné, toť velký úkol a obrovská výzva, která tu dnes stojí před mými dveřmi. Poučena, s vědomím porazitelnosti a nedokonalosti lidského konání, přistupuji k této výzvě s respektem a zatajeným dechem. Můj pokus posunout o kousíček lidské snažení a zachovat svou vlastní stopu na běhu světa, mi dává sílu a odvahu, vrhnout se do započatého díla. Jeho dokončení není jistotou, ba spíše velkou nejistotou, ale přeci se neleknu a neschovám se pod stůl. Každý člověk má právo na své omyly a chyby, stejně jako na své minuty slávy a odvahy. Tu se dnes pokusím vystavit na odiv světu i já. Jestli se mi podaří posunout se a dotáhnout alespoň drobný střípek poznání, pak jsem vítězem. I to, co se může zdát jen malým zaševelením motýlích křídel, může být hurikánem. Já ten svůj vyzkouším, ať se posunu dál. Kam to bude? Inu, to se uvidí...

Jdi za svým poznáním, i s drobným zklamáním!

Jednoduchá

Oslava každé minuty dne a oslava života, to by měla být základní náplň toho, co prožíváme a co je naší součástí. Jako obyčejné se nám mohou jevit jednotlivé dny, které jdou spolu s námi. Ale pohledem zpět zjistíme, kolik maličkostí je vytváří. Úsměv na tváří cizího člověka, pobíhající a skotačící pejsek v parku, drobné pohlazení před vstanutím či čerstvě uvařená káva. Požitek pro každou duši i něčí tělo a přitom taková drobnost. Kdybychom si dokázali užít každičké maličkosti dne, byly by naše životy naplněny do okraj. Nic by nás nechybělo a všeho bychom měli dostatek. Plnost prožitků, plnost radostí, plnost chutí i vůní. Inu, stačí jen chtít a pomalinku přimhouřit zrak, zpomalit naše tempo a život je najednou krásnější. S plností všeho, co nám nabízí i zprostředkovává.

Dívej se a usmívej, krásný den vždy prožívej!

Cizojazyčná

Déšť neúprostně bičuje všechno kolem, stromy se v nárazech větru ohýbají a já si tu sedím v pohodlí kanceláře. Vytvářím si přípravy a upravuji poznámky, abych zítra opět mohla mezi studenty. Přestože byl dnešní den náročný, byl i povzbudivý. Dokázala jsem překonat samu sebe a vést výuku v jazyce, který není mým rodným jazykem. Ano, mohlo to být lepší, ale také to mohlo být horší. To, co se ještě před několika lety zdálo téměř nemožné, to se děje tady a teď. Vytvářím přípravy, hovořím a pokouším se přitom předávat informace v jazyce, který byl a je stále mou velkou výzvou. Je až zvláštní, jak moc se člověk stydí a nechce používat cizí jazyk. A pak najednou musí, je postaven před hotovou věc a ono to nějak jde. Sice ztuha, pomalu, slovíčka naskakují jen velmi neochotně, ale jde to. Co je ovšem hlavní, že studenti rozumí a já rozumím jim. Hurá, prolomila jsem další ledy. Jsem opět více člověkem. Už nejsem trojnásobný člověk, ale čtyřnásobný... To je pocit, no troufnu si tvrdit, že báječný a vůbec se za to nestydím! Inu každý učený se stále učí a žádný vzdělanec nebyl hned vzdělancem. Tak tedy vzhůru a jen tak dál...

Nikdy se nevzdávat, stále se vzdělávat!

Dosahovací

Cáry mlhy se táhnou říjnovou oblohou a město pomalu procitá do dalšího dne. Já pomalu procházím dosud ztichlým prostorem města a při své pravidelné cestě do práce pozoruji probouzející se den. Zdá se, že bude teplý, i když v tuto chvíli mrazivý vzduch omílá mé nohy. Sluníčko už se pomaličku vykuluje na oblohu a pomalu střídá na obloze měsíc. Červeně zbarvená obloha se pomaličku proměňuje do barvy světlé modři. Za několik okamžiků studený vzduch protnou první paprsky slunce a zima pomaličku ustoupí teplému pohlazení. Podzimní slunce postupně rozehřívá zimu prožité noci a dodává odvahu k dalšímu plnohodnotnému dni. Jaký bude? To zaleží na mnoha okolnostech, ale tou nejdůležitější je to, jaký jej budeme chtít mít my sami. Neboť uzavřením jedné brány noci, se otevírá další, ranní, která vede stejně jako předešlá ke štěstí. Ovšem my se musíme umět dívat vpřed a všímat si aktuálních krás, které jsou kolem nás...Vždyť neexistuje nic, čeho by v průběhu času nemohlo být dosaženo.

Tak jdi a dosahuj!