Medvědí

To nám to zase krásně začíná. Sluničko se pomaličku klube ze svého pelíšku, mráz štípe do tváří a vzduch se jen tetelí studenými záchvěvy. Každý krok křupne, nohy našlapují opatrně a tělo si klidně supí v mrazivém ránu. Začátek dne je jako vymalovaný a ani studený vzduch nevadí. Je lákavý a svádí k ještě rychlejšímu tempu, než obvykle. Popohání nás a upozorňuje, že zima zdaleka neskončila. Její nadvláda je citelná a snad jen škarohlíd se bude mračit, že konečně přišla. Zahlazuje stopy po podzimní šedi a přináší bělosný nádech do našich životů. Sněhová peřina se převaluje, zakrývá pelíšky zvířátek a ty mohou konečně usnout svým zaslouženým zimním spánkem. A my? My si užívejme příchodu zimy, která je přechodem mezi podzimním usnutím a jarním probuzením. Čím je kouzelnější a studenější, tím se pak více těšíme na příchod znovuzrození jara. Takže vzhůru za zimními radovánkami, ať máme zimu pod nehty i na tvářích. Jarní sluníčko nás rozehřeje a tváře zrůžoví. Jen tak se nedáme, zima to přeci ví...

S medvědy na horách, nemám už žádný strach!

Bezútěšná

Marně sedím a neustále aktualizuji přístupy do systému. Ač mám splněny své povinnosti, není to zatím znát. Nervozita se střídá se zoufalým pocitem beznaděje, který opět vystřídá prodýchaný klid. Od úsměvu se potácím do černé díry zapomění a doufám, že další klidnutí již bude vítězné. Sice se mi tomu nechce věřit, ale pravda je ta, že navenek se tvářím lhostejně, ale uvnitř doutnám, jako právě podpálený oheň. Říkám si, že i na mě dojde, i já se dočkám a nebude to tak dlouho trvat. Vždyť udělat pár tahů myší, uložit a poslat informaci éterem je tak jednoduché. A jak se zdá i hrozně složité. Zatímco ještě před pár lety jsme přesně věděli na čem jsme, dnes ani s ujištěním, že všechno je dobré, tomu tak být nemusí. Zmítáme se ve vlnách úzkosti a netrpělivě vyhlížíme příchod toho, co nám již bylo uděleno. Nevnímáme své slovo jako závazek k plnění, ale jen jako cosi, co bylo vysláno éterem. Kam dopadne, tam bude! A že snad může mít svůj účinek? Tak na tom nesejde. Řečeno bylo, uděláno bude, jen nevíme kdy... Dnes, zítra, za týden, za měsíc? Ne, to již rozhodně nevydržím, už ani minutu nechci být v nejistotě, která se tváří spolehlivě. Raději budu za nedočkavce netrpělivého, nežli zoufalce vznětlivého. Když nic jiného, alespoň budu mít jistotu, na čem jsem!

Být v naději, nezoufat, to musí mít každý rád...

Deková

Sněžení, mráz, sluníčko a pohyb na čerstvém vzduchu, jsou tím nejlepším lékem na všechny starosti světa. Každý okamžik se soustředíte na brázdění svahu a hlavou běží myšlenky, které nestačí uzrát a již jsou pryč. Tak jak se člověk vine svahem, stejně tak rychle nás věci napadají i odchází. Nestačíme se ani ohlédnout a již se řítíme tobogánem drobných kmitů i pohybů. Čím je rychlost vyšší, tím je starostí méně a jediné, nač se soustředíme je bezpečně dopravit sebe a svou maličkost pod příkrý svah. Za odměnu pak čeká horký čaj, lahodné jídlo a usměvavý pejsek. Už jen pro ten pocit sounáležitosti, vzájemné souhry a hrdosti na každičkou část našich já, stojí za to být zde a mít vás kolem sebe. Je to ten nejkrásnější dar, který si můžeme dávat, můžeme jej sdílet, smíme s ním být a máme možnost být jeho součástí. Proto díky za tyto dny a snad nás jich ještě mnoho čeká...

Teče řeka do daleka, na mě čeká moje deka!

Uchopená

Být vychován a přesto se cítit mimo vlastní okolí, není zrovna příjemné. Od dětství slýcháme to smíš, tohle můžeš, tamto nesmíš a na tohle raději nesahej. Na tyhle věci máš ještě dost času a s tím si nelam hlavu, protože až vyrosteš, budeš to mít stejně na starosti. Ale kdy je pravý čas, který máme zvolit pro  vypuštění dětí do světa? Poznáme jej a budeme umět poručit svému vlastnímu já, aby nechalo děti jít a dělat je jejich vlastní chyby? Snad budeme mít dostatek vnitřní rozvahy, která nám ukáže ten správný čas. Kdy přišel, kdy je s námi a kdy je kolem nás. Přemýšlíme a hledáme své cesty, ovšem dopředu nikdy nevíme, zda zvolený směr, je tím správným. Až na konci života snad pochopíme, že i sama cesta je cílem. Není nutné sledovat jeden konkrétní rozměr věci, ale směřovat k ní neuškodí. Snad proto se snažíme uchopit každý podnět, pochopit, všechny záludnosti a vytrvat tam, kde jiní polevují. Možná proto jsme vždy přichystáni, abychom vystartovali na vzdálené cesty a vyšli vstříc svým novým začátkům. S úsměvem na rtu, s odvahou v srdci a pokorným přístupem. Tak se dostaneme tam, kde cesty začínají a nikdy nekončí...

Nekonečná odvaha, to je někdy námaha!

Zimní objetí

Copak to tu krásně voní,
kdopak se tu kolem honí?
Kde je dítě, tam je smích,
kde je štěně, tam je sníh.

Zítra už nás zase čeká,
cesta dlouhá, do daleka.
My se však nic nebojíme,
ve větru i dešti obstojíme.

Sněhu zář a slunce svit,
tohle přece musím mít.
To mám ráda, to si cením,
i když zrovna doma sedím.

Proto troška pohybu,
neudělá nám chybu.
Rozhodně se neztratíme,
když na hory vyrazíme.

Pojezdíme, poskáčem,
s velkým Jabou přeskáčem!
Pak zas rychle zpátky domů,
kde je moře, plno stromů.

Dneska nám to nevadí,
neb nás to přivádí,
na myšlenky,
na domněnky,
že nutností jsou
jen pomněnky.

Ty se také objeví,
až jaro sněhu poleví.
Teď však hurá na svahy,
máme dosti rozvahy...

S rozvahou a předsevzetím, dojedem až za objetím!

Stupidní

Je nebezpečné pouštět se na tenký led. Víme přeci, že by se pod námi mohl podlomit. Stejně tak víme i mnohá další fakta, která nás provázejí od dětských let a přesto neodoláme. Musíme vyzkoušet, zda nás ta větev udrží, kam až dokážeme dojít po velmi úzké skalní římse, či zda překonáme strach z hlubiny a skočíme. Živíme v sobě adrenalin a zároveň jej krotíme, abychom vedli poměrně rovnoměrný a nijak zvlášť dramatický život. Snažíme se být vzory pro naše ratolesti, neriskujeme a chováme se slušně. Občas zariskujeme, zanadáváme na nepřátelský svět kolem nás, ale jsme vlastně rádi jeho součástí. Uchopujeme neuchopitelné vědeckými metodami, zabýváme se všemožnými drobnostmi a tříštíme síly na výzkum věcí, které nejsou důležité. Stávají se z nás závisláci na technických vymoženostech, nepamatujeme si tolik, co před pár lety a svádíme to na postupující procesy stárnutí. Ale je tomu opravdu tak? Sáhněme si do svědomí a po pravdě odpovězme. Nebyly generace našich rodičů, prarodičů a praprarodičů tvořivější, byť nezvdělanější? Uměli si poradit s většinou problémů bez problémů a technické podpory, kterou my dnes potřebujeme. Hlavně žili, byli, tvořili skutečné hodnoty a nenechávali se vléct životem, žebříčkem společenských hodnot, jen proto, aby mohli někam patřit, někým být a za něco stát. Byli sami o sobě, věřili, šli, pracovali, milovali, stárli a umírali...

Dělej jak chceš, ať nejsi jen maličká veš!

Návratová budoucí

Jak vybruslit ze situace, která mi není příjemná? Jak sdělit někomu, kdo si myslí, že je nám stále čtrnáct, prožíváme pubertu a ženeme se do života, že tomu tak rozhodně není? Nechci být neomalená a tak hledám vhodná slova, kterými říct, přátelé, já už jsem dneska někdo úplně jiný. Ne ta blonďatá, copatá a oplácaná dívčina, vždy s nejlepším prospěchem a zářnou budoucností intelektuálky! Ve skrytu duše vím, že cosi z dětských let je stále se mnou, ale ostatní odnesl čas. Já se vytáhla, vlasy mi ztmavly, copánky už dávno nenosím a nejlepší prospěch, ten už také nemívám. Ano, stále jsem zvídavá, ráda čtu, dovzdělávám se ve svém oboru a miluji svou rodinu. Jen ona bezmezná dětská víra v kouzelnou budoucnost se ztratila kdesi cestou. Snad nabytými zkušenostmi, dosaženým vzděláním či profesní orientací, neumím odpovědět, ale je pryč. Jedno je však jisté, moje jistoty jsou jinde a nemám potřebu je sdílet s těmi, které jsem třicet let neviděla, které zřejmě ani nepoznám a oni si těžko spojí mě s tím, kým jsem byla. Není tohle jen snaha o návrat do věků dávno minulých? Do věků, kdy jsme byli ještě dětmi a svět byl jen přízračným, mlhavým místem. Pro nás, naše budoucí já i naše děti...

Vzpomínky pro maminky jsou jako žhavé plamínky!