Hukvaldská

Zrzavý ocásek mihne se lesem a já vím, že jsem se ocitla v domovině bystrého zvířátka. V tichosti stoupáme vzhůru, oči máme dokořán a oba čekáme, zda se nám podaří spatřit tu, jejíž jméno zná celý svět. Pokud se nám to podaří, budeme šťastní, pokud ne, pak alespoň v tichosti oslavíme krásné společné výročí. Nechce se věřit, že to spolu táhneme již 21. let. Zdá se mi do jako včera, kdy jsme se potkali, kdy jsme se začali poznávat, kdy jsme zjistili, co nás váže dohromady a kdy jsme si řekli své ano. Od té doby uběhla už notná řádka bezejmenných dnů, ale i událostí vyjímečných. A ať to byly občas chvíle neskutečně náročné i obrovsky úžasné, zvládli jsme je. Ty a já, ruku v ruce spolu, na vzdory nepříjemným situacím i milým dnům. A co mě těší nejvíce? To, že spolu dokážeme stále být, vážit si jeden druhého, prožít dny všedí i nevšední a přitom vyhlížet časy budoucí... A za to patří dík nejen nám, ale i našemu společnému pokladu, který už se stal naší neoddělitelnou součástí. Děkuji Vám oběma na to, že jste, že mi dáváte příležitost být dobrou manželkou, mámou, společnicí, klaunem, dítětem i snílkem zároveň!

S liškou i bez ní, jdeme den po dni...

Svitová

Překvapení všechno změní,
nezbývá už žádné čtení,
příběh skončil, co víc máš?
Hrdinu už nepoznáš.

Dárky, svátky, radosti,
dávají nám sladkosti.
Dávají nám dobrý pocit,
že už nesníš, že jsi procit,
že jsi nespal, nedřímal,
hlasy kolem nevnímal.

Rádi máme překvapení,
která životy nám mění,
která přijdou, osvěží,
i když venku nasněží.

Hlídejte si překvapení,
která nesou lásku, snění,
budete pak láskou znít,
v duši krásu, věčný svit.

Rozsviťte duše, ať nezní hluše!

Sežvýkaná

Polovina dne, ani polovina týdne a úkolů neubývá. Každým dnem jich přistává na mém stole víc a víc. Přestože se snažím pracovat rychleji a výkonněji, úkolů neubývá. Nejsem schopna dokončit jednu věc, aniž bych musel začít další. Skáču od jednoho k druhému, nic není doděláno, všechno na mě volá a já se propadám do ještě hlubšího stavu bezmoci. Není proto divu, že každé odpoledne si při cestě domů připadám jako notně sežvýkaný papír, zmuchlaný a dále nepoužitelný. I přesto, že si každý den ráno dávám jisté předsevzetí, co všechno dokončím, upravím, dodělám a nachystám, odpoledne zjišťuji, že dobré předsevzetí bylo sežvýkáno spolu se mnou. Myslím, že umím plánovat, umím se rychle a vhodně rozhodovat, umím si stanovit priority a přesto tápu, plavu, potápím se a práce mě semílá, jako pračka špinavé prádlo... Ovšem narozdíl od prádla se po vypadnutí z procesu necítím čistá, voňavá a lákavá k obléknutí. Právě naopak, zmoklá slepice je proti mě nádhernou vílou, s duhovým peřím! Tedy, kde je chyba, ptám se? Netuším a proto jdu raději zdolat další krok, v očekávání časů příštích.

Nežvýkej, raději si na tempo navykej!

Nepřestávající

Tisíce jehliček bodá a svazuje. Hlava se bojí a svazuje. Tak jako každý den, dnes není jiný, všechno se valí s pocitem viny. Každý se usmívá, v duši se raduje, že vítr pořádně zaduje. Dešťové kapičky, v očích mám slzičky, nikdo se nedivá, tak to tu chodívá. Dokud máš výsledky, pořád jsi jednička, když už však nemůžeš, zůstává bednička. A v ní jsou schovaná slova i slovíčka, dneska jsi sova zítra zas husička. Jak bych to změnit jen mohla a chtěla, nemám však dostatek výstřelů z děla. Věci se hromadí, tělo je už v háji, jak jen to dopadne, když hlava upadne? Jak asi, jak, když nejsi žák. Dneska jsi, zítra ne, ostatní nastane, i když se snažíš, v pekle se smažíš. A takto valí se, proudy a těla, i když už nemůžeš a nejsi celá! Práce a stres, je zas dnes, nejde jej zastavit, nejde se postavit. Ruce jsou svázané, hned ano a hned zase ne. Tak už si vyberte, v hlavě se poperte, jak si to rozdáte, jak se tu přec máte!

Nepřestávej, vyhrávej, dobrý pocit z toho měj...

Matadorská

Mnohdy si člověk může připadat, že všechno zažil, všude byl a všemu rozumí. Ale pravda je většinou úplně někde jinde. Je toli míst, věcí a zážitků, které jsou naší mysli i podstatě skryté. A to jen díky nastavení vlastního života. Máme své preference, něco děláme rádi a nepříjemnému se vyhýváme. Proto je náš život plný stejných či podobných věcí, které nám ovšem připadají jiné. Stačí jen drobná změny prostředí a my žijeme v představě, že zažíváme něco jiného. Jsou to ovšem zase mořské pláže, i když na jiném řecké ostrově! Abychom se opravdu mohli cítit matadory a znalci prostředí, je k tomu nutná i notná dávka sebezapření ve chvílích, které nemusíme. Za odmítavým postojem či názorem stojí většinou strach z neznámého, vlastní nejistota úspěšného zdolání či jen obyčejná lenost! A jsme opět u člověka a toho, jak má věci nastaveny. Je mnohem jednodušší pohybovat se na místech, která jsou nám něčím povědomá, než opravdicky objevovat nové prostory. Stejně je to v myšlení, pouštět se na tenký led neznámého je vždycky spojeno s odvahou odpoutat se od známého a jít cestou, kterou před námi ještě nikdo nešel. Přestože je to cesta trnitá, jsou mezi námi lidé, kteří ji podstupují a rádi jdou jen tam, kam je srdce táhne...

S odvahou objevuj svět, i když to trvá a není to hned!

Uchechtaná

Ať žije puberta! Všude samý smích, dospělým nepochopitelné narážky a dobrá nálada. Není nutné chápat proč, jen se dobře bavit, být sám sebou a mít pocit, že život je fajn. Škoda jen, že mnohé z doby mladosti nemůže přejít i do dospělosti. Jak by byl svět hned plný smíchu a veselí! Ani bychom nemuseli pomyslet a humorné situace by byly stále s námi. K fixům bychom neptřebovali papír, ale twixy, řízky by byly řízkatější a všechno by jaksi plynulo samo. Bez našeho přičinění, bez nás a přesto s námi. I když nezapomínáme předchozích období, víme, že jsme součástí jiného světa, s jinými nároky. Zodpovědnější, dospělejší a zralejší, s nutností plánovat čas současný, ale i časy budoucí. Pro nás, naše děti i rodiče. Přesto nezapomínajíc na úsměvy a radosti vlastního dětství a dozrávání, které v hojné míře dopřejeme i našim dětem. A koloběh může pokračovat, nikdy se nezastaví a pokud ano, pak my už nebudeme jeho součástí...

S úsměvem je život hezčí, starosti jsou mnohem lehčí!

Pátečková

Tak a máme tady konečně pátek. První týden školy je za námi a nespočetně se jich rozprostírá v nedohlednu. Je to jako maratonský běh, který má svou přesně stanovenou délku, běžci jsou na startu a ví, že musí vydržet. Za každým rohem ovšem vyhlížejí cílovou pásku a přestože ví, že je to ještě daleko, doufají. Co když jsem se tentokrát spletl a cíl už je nadohled? Zvednu oči a vidím, že přede mnou je trať. Musím běžet, musím vytrvat. Za dalším kopcem už jistě bude cíl. A když ne? Co mi zbývá, musím pokračovat, však on ten konec jednou bude. Přijde, až jen nebudu očekávat, překvapí a nastane opět úleva a spokojenost, že jsem to opět zvládl. Sám, s pomocí, s vírou a jsem v cíli! A že za rok to bude stejné, nevadí, však mám přeci před sebou dlouhé období odpočinku, relaxace, klidu a prázdnin...

Utíkej a důvěřuj, život je přec stále můj!