Oslovovaná

Jistě všichni známe pocity spojené s důvěrným následováním jiného člověka, kterého známe, je nám blízký a vkládáme do něj svou důvěru. Odlišně jiný přístup máme k lidem cizím, vzdáleným a neznámým. Existují ovšem chvíle, kdy dokážeme následovat někoho, aniž bychom jej znali a byli mu blízcí. Spojuje nás nevysvětlitelné pouto vnímámí onoho člověka a sebe sama. Jakoby naše srdce i duše věděly, že právě tady si mohou dovolit beze strachu a předběžných zkoušek plně se otevřít a souznít. Jedná se o milisekundy, kdy uzavíráme vrátka vztahů či otevíráme duši těm, kteří stojí proti nám. Přijímáme náznaky, nevlastníme jistoty, očekáváme souznění a odevzdáváme své reakce. A tak se dostáváme do tajuplného světa vztahů, komunikace a vnitřního oslovení. Nic nevíme jistě, zkoušíme, váháme a v tomtéž momentě chápame nevysvětlitelnou náklonnost. Je to těmi zářivými úsměvy, klidným vystupováním, či přítomnosti určitého koření, jež nás spojí? Nevíme a až čas ukáže, zda to jiskřivý moment počátku, bude pokračovat...

Oslovuj a oslavuj, instinkt je jen tvůj!

Závodící

Neděle je na spadnutí, v těle buší tisíc not. Jednoho to stále nutí, dát se s věcmi o závod. Žádný úkol neobstojí, když se člověk nic nebojí, když je skvěle připraven, vyrazí si klidně ven. Dneska je tu jenom málo, co by za stres stálo, proto v klidu, postupně, dostanem vše do ohně. Tam se dneska vaří, pere, vůně se už z hrnce dere. K tomu dobrá nálada, hlavu mnohé napadá. Vyrazit si někam ven, objet spolu celou zem, vyskočit a tancovat, každý co má hlavně rád. Nikdo se dnes nemračí, jsou z nás nedělní boháči. Puňťa s Franťou Olaf taky, rozhánějí všechny mraky, sluníčko z nich vyrazí a všechno zlé hned porazí. Závodit už není třeba, na stole je dobrý chleba, pojďme tedy hodovat, pít, žít a radovat...

S radostí a dobrou náladou závody jsou parádou!

Utajená

Jsou věci a věci. Jedny rádi říkáme, chlubíme se jimi a rádi o nich diskutujeme. Ty druhé bychom nejraději vymazali z povechu zemského, vlasních vzpomínek i poznání jiných. Nemusí se nutně jednat o informace na hraně, ale přesto jich ve svých životech najdeme mnoho. Ať už se jedná o drobná dětská zaváhání, či dospělácké přečiny, s kterými se neradi chlubíme. A přesto jsou chvíle, kdy musí pravda ven, abychom si zachovali čistý štít před sebou samým a nedávali špatné příklady svým dětem. I ony musí vědět, že jejich rodiče byli dětmi, dělali své chyby, vyrůstali a čelili mnohým dilematům své puberty. Ano, i ten velký a jinak čestný táta udělal v životě svých pár chyb. Ano, i máma, která se vždycky snaží porozumět, byla neslyšící puberťačkou! Přiznáním se pročistí mínění, napřímí myšlení a každá strana získá. Stačí jen chtít, mít odvahu do toho jít a dál se uvidí...

Tajnosti jsou ke zlosti, nikdy k velké radosti!

Žárová

Děsivé parno již několik dnů spaluje všechno kolem. Horko, těžký vzduch a lepkavé dusno je všude, kam vstoupíš. Jistě jsou místa, kam vstupuješ raději, ale to pak nechceš, nebo nemůžeš pomyšlet na návrat. Z klimatizovaného pracoviště či obchodního centra se jen marně přemlouváš, abys vyšel dál na cestu k domovu. Jen síla sebezapření a sebeovládání nás přinutí dokončit cesty tropickou Saharou, bez písku. Ano i tak si musí připadat většina z nás, když směřuje po práci domů. Na zádech hrb, v rukou stokilová závaží a nikde ani kousíček stínu. I já už se těším na ochlazení, protože zvyknout si na horký letní den není tak snadné. Jednou věcí je být stále připraven, s úsměvem reagovat na všechny vrtochy světa a tou druhou je opravdu to zvládat. A tak je to i s vedrem, reagujeme, ale nezvládáme! Držme si tedy palce, aby brzy přišlo ochlazení a s ním i klidnější dny...

Ochlazení bude omlazení!

Nepokojná

Noc plná hřmění, desivých blesků a silné bouře se dnes přehnala nad našimi hlavami. Jako při konci světa a s obavou o své životy si museli připadat všichni živí tvorové, kteří neměli to štěstí a byli vystavení jejímu přímému účinku. My schovaní jsme měli štěstí, mohli jsme se schoulit do klubíčka, zavřít okna, mysl a předstírat, že bouře je někde daleko. Ale byla to jen přetvářka, zachování klidné tváře. Uvnitř všechno pulzovalo a strach se hlásil o slovo. Jak silné bylo včera horko, které hrozila zalknutím a srdečním kolapsem, tak silná byla dnešní noční bouřka. Lísteček k lístečku, strom ke stromu, kapka ke kapce a vítr s deštěm mohli spustit kakofonii zvuků, ohlasů, hřmění. Abychom se v nočním svitu báli ještě víc, běsnění živlů doprovodily i světelné efekty. Psychedelické, dech beroucí a oslepující zároveň. Tedy letní bouřka, jak má být. Rychle přišla, následně odešla a nyní už se opět sbírá ne sluníčkový den. Po nočním běsnění není ani památky, tak snad to byl jen sen...

Snít a sny mít, je plnohodnotně žít!

Zastavení

Tak dlouho chodíme, sháníme, běháme a zařizujeme, že si ani neuvědomíme fakt, který je zřejmý. Člověk je nucen pracovat, aby dostával finance k rozptýlení. Finance jsou nutným předpokladem našeho života, bez nichž bychom neměli nic. Ale nejsou všechno! Pracovat, ještě více pracovat, utvářet hodnoty, předávat poznání a usmívat se. Jít životem, milovat, meditovat, radovat se z malých radostí a užívat si všeho v rozumné míře. Snad tak si lze představit ideální život v ideálním světě. Realita je jiná. Spěcháme, v rozrušení řešíme, úkolujeme se navzájem a podléháme trendu moderní doby. Být rychlý, být výkonný, být usměvavý, být in... A následky známe všichni. Mračící se lidé, nervózně přešlapující zákazníci, neurvalí řidiči a špatně fungující systém. A přitom se stačí podívat kousek za hranice, kde mají lidé mnohem méně, nemusí si nutně užívat luxusu a přitom jsou šťastní. Možná v tom je onen zakopaný pes, který sice urputně vyje, ale my jej v tom spěchu neslyšíme!

Zkusme se zastavit, trochu se pobavit, i tak se dá přeci rozumně žít...

Vypadávací

Co může to upadne, co nedržíš rozbiješ. Dnešní den by mohl dostat pojmenování, brzké vstávání s kalamitou. I když se zdá, že v poločase se nic neděje a je zde naděje, že to bylo jen přechodné období. Po chvilce se vracíme do stavu výpadku. Člověk by si řekl, že ráno moudřejší večera, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. Všechno se sype, jako mouka z roztrhnutého pytlíku a místo skládaní kousků se potýkáme s hledáním, skládáním a velkolepým shledáním. Je to jako pohádka o rozteklé kaši, kdy je toho víc a víc. Nepomáhá zavřít se do koutku a jen tiše čekat, až to přejde. I tady čekají nástrahy velkoměsta a vypadávajících kousků. Snad nejlepší věcí na celé situaci je, že se jsem k smíchu a směju se sama sobě. Je prostě k popukání i k zlosti, že mýdlo spadně tisíckrát, pytlík se rozrhne a housky se rozutečou po celé prodejně. A já? Stojím nad tím vším, v duchu si hartusím a navenek se směji. Nejprve maličko, pak stále víc a nakonec se řehtám jako kůň. Mělo to svůj účinek, i když jsem nemotora, aspoň se zasměji...

Vysypej, rozuteč, já už jdu na smeč!