Podívaná

Zajímavé pohledy se mohou naskytnout těm, kteří jsou trpěliví a dokáží vyčkávat. Každý, kdo vydrží v tichu a samotě překlenout hodiny, nepropadnout panice a být stále duševně čilý, ten bude náležitě odměněn. Uvidí nevídané, uslyší neslýchané. Co? Tak na to musí každý přijít sám, protože to, co se zjevuje je čistě individuální a nezaměnitelné. Jednou nádhera polární záře, jindy tichý krok plachého kolouška, či obrovské zývnutí krokodýla. Ano, tohle všechno lze spatřit, když se člověk dívá. Nemusí cestovat tisíce kilometrů do dalekých zemí, není nucen utrácet horentní sumy a přesto získává jedinečné zážitky. Ty jsou skryty v detailech, drobnostech a malých radostech, kterých je kolem stále dost. Jen se dobře dívat a nestačíme zírat, jaké krásy svět zde má, ani při nich nedutá...

Dívat se a vidět, hovořit a slyšet!

Kulichací

Pelichání je dnes k mání,
jeden nemá nikde stání.
Chviličku se zastaví,
nohy ruce nastaví.

Potom běží maličko,
zahlédne i sluníčko.
Přes hory se překulí,
zmizí v dalekém údolí.

Jak to rychle uteklo,
nebylo to přes peklo,
byly jenom výhledy,
také krásné pohledy.

Dobrý pocit s námi byl,
i když pes si v noci vyl.
I když bodří italové,
zpívali nám love, love...

Amore i adore,
švýcar je už na hore,
my se za ním plazíme,
vrtulník nesrazíme.

Byly krásné naše dny,
co byly jako bezedný,
co přínášely radosti,
do srdce i do kostí.

Děkujeme přátelé,
že bylo to tu veselé.
Přijedem zase znovu,
až nás pustí z domovů.

Užijem si krásných chvil,
do té doby, pac a cíl!

Pelichací čenichoun, zítra školní kulichoun...

Krůtí

Cesty se klidně kroutí,
někdo sbírá v lese proutí.
Dneska krásně slunce svítí,
nikde žádné smutné kvítí.

Úsměv na rtech stále mám,
vůbec nic nepostrádám.
Tlapky tiše poskakují,
zvuky kolem jenom plují.

Já se kolem rozhlížím,
očím směěry překřížím.
Všude kolem slunce svit,
dneska je mi trochu líp.

Nebojím se plazení,
mám tu klidé sezení.
Jenom málo rozruchu,
vidím velkou ropuchu.

Hlavu jenom zakloním,
ke slunci se nahrbím.
Odtud je to maličko,
mít tu svoje štěstíčko.

Kapky, mraky, pápěří,
sprcha hodně osvěží.
Nikdo nejde dneska spát,
o krůtách si nechá zdát.

O peří a peříčku,
zpívej klidnou písničku.
Pak už paj a zvoneček,
na zahradě domeček.

V tom domečku stromeček,
my jsme tedy páreček!

Bez krůty a slepice, den je vlahý velice...

Hadová

Sucho, dusné vlhko, hustý podrost svědčí o příchodu houbového období. Jako každoročně se těším na výpravy do lesa a sbírání hub. Jediné, co mi trošku kazí radost z objevných výprav jsou hadi, kteří se tiše pohybují trávou a lesním podrostem. Nemohu říct, že bych se jich vysloveně štítila, ale něco na jejich těle mě odpuzuje. Nejsm si jistá, zda je to právě jejich slizký povch, nebo mrštnost zásahu při ohrožení. Jediné co vím, že jsou mi nepříjemní a už pouhá ranní zmínka o nich, mi dokáže nahnat husí kůži a ostražitý pocit. Promiňte hadi a hadice, nemám z Vás dobrý pocit a pokud budu schopna, raději se Vám vyhnu! I Vy běžte raději pryč, ať neslyšíte mou sirénu, kterou dokážu spustit. Zvířátka mám ráda, ale některá jsou mi nepříjemná. Stejně jako v případě lidí. S většinou se shodnu a někteří mi prostě nesedí. Tedy domluveno, já půjdu na houby a vy běžte spát. Každý pak budeme s tím druhým kamarád!

S hadem i bez, nepřejdu mez...

Sdílená sdělená

Nezapomínejme na ty, kteří nejsou vidět a přesto potřebují naši pomoc. Nejsou to jen ti nejbližší, ale všichni, kdo nemají s kým být. Možná nám připadá, že takových lidí je málo, že přeci každý má svého blízkého, či blízké. A přesto samotných lidí přibývá. Jednotlivců je čím dál tím více a těch, kteří jsou spojeni ve svazcích je méně. Jako bychom se chtěli vrátit na začátek svého bytí, kdy jednotlivec musel a chtěl bojovat proti nepřízni světa sám. Spoléhal sám na sebe, pracoval jen pro svou potřebu i spotřebu a nepotřeboval blízkého, s kým by se dělil o své radosti i starosti. Ovšem tento trend není úplně správný v dnešní době plné techniky, bez lidského rozměru. Jak se asi musí cítit člověk, který je sám, pořád sám se sebou, ve světě plném lidí? Neumím a ani si nechci představit, že bych jím byla. Vždyť přeci něco dokázat je krásné, ale pokud se mohu o své výsledky s někým podělit, je život ještě krásnější. To, co vidím já je báječné, ovšem to co vidí mojí milí, může být ještě kouzelnější. Proto mějme po ruce své blízké, buďme jim oporou i pomocí a sdílejme s nimi vše dobré i horší, co nás všechny potká. Sdílení je totiž tím, co dává člověku pocit sounáležitosti i určité svobody!

Buďme svobodní, sdílejme s milými...

Prací

Horko jako u moře, kdy parný den přechází do tropické noci. Nezvyklé počasí pro středoevropana, který se právě vrátil od horských velikánů. Bohužel se nedá vrátit, tak alespoň prožíváme dny zavření v klimatizovaném prostoru. Je to opravdu návrat ve velkém stylu, kdy jsme celé dny trávili na horském vzduchu a teď již druhý den sedíme zavření doma. Nevím, co mě děsí víc, jestli hromada prádla, tropická teplota, nebo pocit stísněnosti čtyř stěn. Je to neobvyklý pocit, být tady a necítit vítr ve vlasech. Kéž by se dal vrátit čas, který tak rychle plyne. Našla bych si přesná místa, kam se vrátit a zchladila bych své rozpálené čelo. Putovat umím jen jedním směrem, který mě nese, jako vody proud. Nezbývá než své dnešní místo zaujmout a nechat se unášet tam, kde sice vítr nefouká, ale oči vidí...

Přání mám teď jediné, ať to rychle pomine!

Přejezdová

Od rána putujeme od jihu k severu. Míjíme mnohá zajímavá místa a ukusujeme kilometry dálnic. Před námi se otevírá návrat do běžného dne a my se bráníme. Sice nezměníme nastavení i blížící se konec dovolené, ale alespoň si užijeme poslední dny s veselou. Tu s písničkou, tu s milým objevem, že jsme se ocitli v absurdistánu a jindy zase u proklatě děravých polnic. Tam, kde to šmíhalo i ubíhalo, tak jsme se cítili jako doma. Tam, kde to bouchalo i poskakovalo, jsme byli doma, i když duchem stále mimo. Někdy se to prostě nepodaří, i když se člověk těší domů. Dneska byl tento střet rozdílných kultur a vnitřního nastavení norem příliš viditelný. Asi už jsme překročili hranici středního věku, kdy rozdíly vnímáme, hodně si je uvědomujeme a mnoho o nich přemýšlíme. Naše národní cítění je kdesi v nedohlednu a touha vrátit se tam, kde to jde, kde to funguje a není nutný dohled shora, je o to větší. Nelze než poděkovat, že jsme se ve zdraví vrátili a začít šetřit na další únik od reality...

Dojezd byl pojezd!