Svižná

Čerstvý vítr honí drobné smítky po cestách. Všude ticho, ptačí štěbetání a odlesky zvuků města. Nechávám plynou čas a vzpomínám. Na drobná zranění, velké úspěchy i malé radosti, kterých byl vždycky plno. Ztratilo se dětství, přišlo dospívání a pak dospělost. Člověk se sám stal dospělým, rodičem, rádcem i dítětem. Přebral zodpovědnost za svůj život, za směrování života partnera a následně i dětí. Kam se poděly všechny drobnosti? Kde jsou ty krásné maličkosti dětství? Co mě čeká za dalším rohem? Netuším, jediné co vím, že musím a chci jít svižně dál. To je moje cesta, vpřed, za dalším cílem, za dalším poznáním... Cesta je tím, co nás obohacuje, co nám dodává pocit naplnění a nedovolí ustrnout v zapomění.

Svižně vpřed a cesta je tu hned!

Ustrojená

Převlékám a přemítám, co všechno mám, co se podařilo i co ještě zbývá napravit. Vždycky když člověk vchází do nového těla má pocit, že musí udělat něco jinak. Ovšem skutečnost je odlišná. Děláme jen to, co umíme, co jsme se naučili a tak, jak jsme se to naučili. Odnaučit se chybám a přešlapům není vůbec jednoduché. Vyžaduje to zejména uvědomění si nutnosti změny, uvědomění, že chyba byla učiněna a nyní je nutné ji napravit! Potom nastává fáze přemítání nad tím, co bylo učiněno špatně a jak moc se člověk musí snažit, aby špatné napravil. Snad nejtěžší je sama náprva, která trvá velmi dlouho. Něco pokazit je záležitostí sekund, něco napravit, pak může trvat i celý život. A pokud se dostaneme až sem, jsme připraveni začít měnit to, co bylo poškozeno. Měnit, napravovat, ospravedlnit se a pomalu či nejistě jít dál. Kam? Do neznáma, kde můžeme jen my, v novém úboru a s novým předsevzetím, že teď už to nikdy nebude jiné. Jen dobré, milé a krásné...

S pocitem ustrojení do změn, na tom přec nic není!

Luštitelská

Mnoho políček a každé má své písmenko. Jednou je výsledek vtipný a jindy poučný. Každá nevylněná mřížka je výzvou pro mozek. Vědomosti se jen hrnou, ale někdy se i zaseknout. Staré čínské platidlo na čtyři? Páni, kdo to má vědět. Já tedy ne, tak zkusíme doplnit ostatní a ono to vyjde. Tael je výsledek a možná i začátek dalšího poznání. Hlavně nezakrnět, tříbit myšlenky a vědět, kdo jsem. Ztráta vlastního vědomí je cestou do pekel. A na to snad máme ještě čas!

Rychlá nápověda a vyluštěná tajenka pro každý den...

Pomaličká

Plavu si a přemýšlím. Hlavou myšlenky letí, tak jako mraky po obloze. Jarní příroda je v plném květu a ve vzduchu je cítit léto. Pohled do kalendáře nás přesvědčuje o tom, že dny letí, jako o závod. Přesto bychom uvítali ještě rychlejší tempo. Prázdniny se blíží každým dnem a ním se zdá, že se jich snad nedočkáme! Netrpělivost se střídá s trpělivým přístupem. Volno je na dosah, jen vztáhnout ruku a uchopit. Ještě předtím však musíme ukončit to, co zbývá. A pak? Pak už jen krásné a klidné dny plné slunce, volna, odpočinku a všeho, co k létu patří!

Pomalu ale jistě, bude léto na svém místě...

Smíšková

A je to tu. Pomalu se to blíží, vnitřní pocit šimrání na těle, drobné zurčení potůčku, které protrhne hráz. A já tu stojím a směju se na celé kolo! Smích, kouzelné cosi, co boří hranice a roztápí i ty největší problémy světa. Stačí drobnost, váhavé zakolísání, přeřeknutí či jen neobvyklost a máme jej tady. Je zdravý, prohátny všechny části těla, prodýchá a promne kousíčky svalů a hlavně pročistí zatuchlost myšlenek. I černá se zdá najednou světlejší... Se smíchem a úsměvem lze vyřešit situace s nadhledem a jistou nadsázkou. Smích je dobrý, proto se smějme, usmívejme na své okolí, ono nám to vrchovatě vrátí. Až to nebudeme čekat a budeme smutní, postačí se potěšit vzpomínkou a veselý příběh má šanci zvonu ožít a potěšit. Je lepší být naivní optimista, s úsměvem od ucha k uchu, než zahořklý pesimista, co neví jak úsmv vypadá.

Smíchu zdar a smutku zmar!

Sílící

Dlužno dodat, marně se snažím přemýšlet nad tím, co všechno bych měla, chtěla, musela a uměla udělat, kdyby bylo potřeba zaktivizovat všechny síly. Člověk si připadá malý, slabý a nemohoucí. Ovšem opak je pravdou! Kolik zvládneme drobných úkonů, které jsou spojeny například se čtením, či napsáním dopisu? Kolik je aktivit, které nás dovedou k čistě prostřednému stolu s nedělním obědem? Mnoho a tyto všechny dokážeme! Dokážeme být silní, milí, přátelští, činorodí i skvělí baviči. Někdy morousové, škarohlídi či protivné osůbky. Ale dokážeme a to je to hlavní. Někdy totiž stačí jen vyjádřená snaha a pak jde vše, nač si člověk vzpomene. Pohne staletým stromem, zdolá Himaláje, překročí řeku Rubikon či pokoří dlouholetý problém v rodině. Ano jde to, stačí jen chtít a mít dostatek trpělivosti, vytrvat a pak se dějí zázraky...

S vědomím zázraků, od zěmě až do mraků!

Třeskutá

Bolestivě buší myšlenky, naráží jedna o druhou. Všechno se v hlavě mele a promíchává do pestré směsice odvahy, bolesti, nápadů i nemožnosti. Běžné je všechno, nemožné nic. Každá myšlenka má právo na svůj prostor a hlava netuší, kam s tím. Zvenčí se dobývají nov impulzy a já tu sedím, přemýšlím a hlava nechce zpomalit. Tělo už jen bezmocně vstřebává slova, věty, které na něj naráží při své cestě k uším. Ale ty jsou zavřené, nemohou a nechtějí už dál. Je to jako výstřely zaseknutého samopalu. Jeden za druhým, bez přestávky, nejde to zastavit, je to tady a nikdo netuší, zda se podaří všechno opravit. Je dovoleno dát hlavě volno, ale jen tehdy, když tomu nahrávají okolnosti. Dnes to ještě nebude, tak snad zítra bude den odpočinku a klidného plynutí času i slov.

Mnoho slov a málo sov je problém, který má velký krov...