Odkládaná

Zítra je taky den, dnes už to nestihnu. Už jsem unavená a zvádnu to později. Každý v životě má svou chvilku, kdy odkládá povinnosti velké i drobné na dobu předem neurčenou. Jednou z neznalosti, jindy z lenosti, vždycky však s nedobrým pocitem neukončeného procesu. Odložit, přesunout, nedokončit a stále mít v zádech úkol, který postupně narůstá do obludných rozměrů. Než se k němu propracujeme, z malého nic je velký problém, jehož řešení zabere několik hodin. To co na svém počátku bylo něčím malinkým je obludou, která nás požírá. A my? Odkládáme, jak jen je to možné a pak se divíme, že nemáme čas na ostatní. Snad proto bychom se měli pokusit řešit drobnosti hned a větší otázky postupně, abychom nebyli zavaleni prací a měli čas na klidné večery a dobrodružná rána. Zkuste se před odkladem na chvíli zastavit a zjistíte, že zadaný úkol není tak velký, aby se nedal zvládnout. Proto hurá do toho a půl, či celek je hotovo...

Za příjemné dny bez odkladů a průtahů!

Choulená

Neptej se mě na nic. Nechtěj po mě nic. Choulím se do sebe a chci se ztratit všem z očí. Moje duše čeká na pohlazení, duchovní potěchu a potřebuje svůj klid. Jen tak mohu přežít další den. Stát se neviditelnou je dnešní ideál. Nemuset být, moci jen tak dlít. Duše může uniknout světu, tělo je však živoucí. Vítr jej žene dál a dál, člověk nechce a přesto musí. Umět se tak odpoutat od tělesné schránky a na chvíli se schoulit do koutka své duše! Bylo by krásné prožít den v lehkosti nadnášeného těla. Nic by netížilo, všechno by bylo možné. Eventualita bytí by se stáhla do duchovního světa lásky, milosti i milosrdenství a odpustit si by bylo tak snadné... Co tělo nezmůže, co rozum nepochopí, to duše zahojí, omluví, uzdraví. Z duše pak vyrůstá nový květ poznání, že špatné období je už zas za námi...

Pohledem do slunce, všechny stíny padnou za mě!

Stříbrná

Krásná sobota, milé prostředí, relaxace pro tělo i duši. Den jako stvořený pro všechno, co je milé, co je krásné a co není potřeba. Stříbrně se blýská vzduch a já se těším na procházku. Za sebou nechám všechny starosti předešlých dnů a vyčistím si hlavu. Tu tíží mnohé starosti a duše má pocit prázdnoty, zbytečnosti a potřeby vtáhnout se do sebe. Schoulit se, zabalit tělo a ochránit své já od všech i všeho. Nejraději bych den strávila sama se sebou, svými myšlenkami, na čerstvém vzduchu a dlouhé procházce. Musím se však přizpůsobit a stříbrně zářit, aby sobota byla klidnou oázou pro nás všechny. Budu si držet palce, aby zbyl čas i na procházku a věřím, že nebudu zklamaná...

Den plný milých setkání a stříbrných hlásků všem!

Ihned

Polévky v sáčku, instantní knedlíky, pizza do mikrovlnky, rozpustná káva, čáj v prášku. Rychle použít, ihned servírovat, na nic nečekat, pořád se hnát. Dál a dál, čím dál, tím rychleji se někam řítit. Kam, když ani sami nevíme, kde to je? Hlavně co nejrychleji dosáhnout to, co vím, že musím vyřešiř a netuším, kde to mám hledat! A pak se v tom vyznej. Kam dal čert hlavu, kde zanechali zedníci díru? Je to hned, je to rychlé, je to dobré? Kam se tak ženeme, proč žijeme tak, že bez rychlsti umíráme strachem, že všechno nestihneme? Stres na nás číhá na každém kroku, proto zrychlujeme a život se mění v jednu velkou, rozmazanou čáru. Má potom život smysl? V rychlsti totiž ztrácíme vztah ke všemu, k milým, k duchovním, k hodnotám, ke každému. Zrychlujeme se, málo si povídáme a jen se míjíme na místech málo obvyklých. Zkusme se zastavit, zkusme si vydechnout, zkusme být tady a teď! Život nám neuteče a problémy taky ne...

Zpomalit, vydechnout krásy si prohlédnout!

Nevzdávací

Cíl se ztrácí někde v dálce, já tu stojím a marně přemýšlím. Lámu si hlavu nad nelehkým úkolem, jak se poctivě dopracovat výsledku, který se každým krokem vzdaluje. Krok vpřed je fyzicky náročný, ale ustoupit, byť jen o několik milimetrů, je ještě náročnější. Vynaložená námaha se násobí a studený vítr  duje v protisměru. Jiná cesta není, je nutné vytrvat a sunout se tam, kde je předpokládaný konec našeho snažení. A tu se zčista jasna bouře uklidní, další krok je vstupem do jasného světla, teplého vánku a skřivánčího štěbetání. Není to jen sen? Nejsou naše smysly už natolik unavené a otupené prožitými strázněmi? Je to skutečnost? Jistě, on tu sedí vedle mě, usmívá se a tak jako já očekává příchozí minuty s uvolněním a upřímnou radostí... A náhle je ticho přerušeno sílícími zvuky, kapela přidává na obrátkách a dozvuky dospívání se na mě hrnou ze všech stran. S láskou má svět naději, říkej mi, že není nám už sedmnáct a stále jedeme dál. Už nejsem volná a pak že je to hřích, s bílou jawou 250 tu stát a nevěstou v bílém být. I když metory lásky nás na Mars nevynesou a já tak končím, vím, že jednoho dne se vrátíš, k nám...

Nevzdávat se, odolat, krásu umět přivolat!

Dimensní

Prostor, něco tak obvyklého kolem nás a přesto tak neobyčejného. Jen při pohledu na osobní prostor zjistíme, kolik drobností jej skládá, jak mnoho vlivů na něj působí a co všechno s ním souvisí. Prostor je něčím mimo nás a zároveň velmi důležitá součást našeho života. Žijeme s někým, pro nějaký cíl a ve vymezeném prostoru, který obýváme, ve kterém se radujeme, milujeme, zlobíme i smutníme. Vnitřní dimense jsou plně v harmonii s vnějším prostředím a vytváří základnu pro jeho změny. To, co je ukryto v nás, ovlivňuje to, co máme kolem sebe. Cítit se někde dobře znamená nejen být vnitřně vyrovnaná se situací, ale také pozitivně vnímat prostor, ve kterém jsem. Pokud to bude území dětského pokojíčku, plného plyšvých hraček, pak mě jistě přepadně pěkně plyšová nálada. Pokud ovšem budu někde v prostoru hlučné továrny, pak bude mojí vnitřní touhou utéct, schovat se a zavřít myšlenky i vnitřní já do nejkrajnější části duše, kter je krásně vymalováno. Všude veselá zvířátka, vůně květin a příjemná hudba. Docela dobře chápeme nutnost budovat si příjemné vnitřní prostředí, jako podpůrný prvek našeho rozvoje. Ovšem otázka nastane ve chvíli, kdy toto uděláme i v dimensi vnějšího prostoru. Uzpůsbíme si pracovní stůl, vyvěsíme obrázky, doplníme květinami. Nejsou to jen zbytečnosti pro lapání prachu, je to proces rozvoje další úrovně našeho spojení se světem. V takto útulném prostředí je sympatická každá práce.

Řád v každé dimensi i vlastním prostoru a k tomu pokoru pro celý dnešní den!

Klimbavá

Drobné vločky letí vzduchem, andělská peříčka se snášejí na mou hlavu. Unavené oči sledují řádky, skáčou a najednou dřímou. Sladký pocit propadání se do krajiny snů. Jednou s divokými koňmi a zázračnými zubry, jindy na středověkém bojišti, či smetišti dějin. Sny se rojí kdesi v hlavě, odpočívající mozek poskytuje útržky drobných momentů ze života a já si tu sním. Ráno potom marně přemýšlím, kdy jsem se naposledy potkala s hodným dinosaurem, či mluvícím prasátkem? Byl to jen sen, plně prožitý a plný radostného smíchu, očekávání a nesplněných dětských přání. Škoda, že po probuzení tu se mnou není Dino ani Bejbík, určitě by den byl veselejší a plný veselého jásotu. Ten budu muset nahradit vysokou pracovní morálkou, zaníceným soustředěním a těšit se, že opět přijdou! Veselí, plní života a dětskou duší, která sotva tuší, že život je jen pro silné povahy, co jdou do všeho bez hlavy. Tu já si však ponechám, abych mohla snít a krásné vnitřní pocity zas mít...

Když se sejdou zvířátka, nezavírej nikdy vrátka, radost se pak násobí a mohou přijít i dva sobi!